Cesta z města (do města)

Chceš-li jít rychle, jdi sám. Chceš-li dojít daleko, jdi s přáteli.

Zvoní mi budík. Je právě 5:00, pro mě hluboká noc. Ještě chvilku se budím a pak vstávám. Prozřetelně mám vše připraveno a sbaleno z večera, teď jen projíždím seznam pěti bodů napsaný na lístečku přilepeném na dveřích. Dávám do elektrické konvice vodu na ohřátí do termosky. Do kovové lahve napouštím ještě studenou. Beru si tašku s jídlem z lednice. V hluku ohřívané vody zaslechnu zvláštní zvuk, nejdřív mu nevěnuju pozornost, pak zjišťuju, že v mobilu naplno zvoní záložní budík. Běžím ho vypnout. Snídám šunku a banán. Preventivně si na paty lepím náplasti proti puchýřům, další beru s sebou. Čistím si zuby a sleduju čas.

Během kontemplace přicházím na dvě věci, které jsem opomněl – pláštěnku na batoh a sluneční brýle (ty se mi budou hodit, ačkoliv z jiného důvodu, než si zatím představuju). Oboje přidávám do batohu. Blíží se půl šestá. Vyhlížím z okna taxi, předem objednané večer (nehodlám vsadit odjezd na městskou dopravu). Venku je tma a nic se nehýbe. Za pět minut půl. Oblékám se. Objevilo se taxi. Kontroluju podstatné věci a vyrážím z domu. Venku je chladno, před dveřmi stojí osvětlené taxi. Zdravím řidiče a nastupuju.

Po cestě přemýšlím. Našel jsem si autobus v 6:10 do Příbrami, má tam být v 6:59, potom minuta na přestup a další autobus do Rožmitálu. Minuta je málo, autobusy nečekají. Nejspíš to nestihnu a budu muset čekat na vlak. Město je prázdné, vůz jede celkem rychle, až si říkám, jestli jsem ho neobjednal na zbytečně brzký čas. Přijíždíme na terminál. Platím, loučím se, vystupuju.

Na sloupku studuju jízdní řády. Objevuju spoj, který má jet už 5:55. Ověřuju online, že opravdu existuje. Usmálo se na mě štěstí – tohle mi vyhledávač předtím nenabídl. V dobré náladě čekám na příjezd dřívějšího autobusu, postupně se objevuje pár dalších cestujících. Autobus přijíždí, kupuju si jízdenku a vybírám si místo. Nařizuju si na telefonu budík, abych náhodou nepřejel. V autobuse je šeřo, od okna jde zima. Podkládám si hlavu čepicí a zkouším ještě spát. Moc to nejde. Přes uličku si nějaká studentka učí ze zápisků ve světle mobilu, někdo další si pouští hudbu do sluchátek tak nahlas, že rozeznávám i melodii.

Autobus zastavuje. Otvírám oči. Venku je tma, jsme mimo civilizaci. Na hodinách svítí sotva půl. Zřejmě nějaká zastávka po cestě. Pokračuju v polospánku. Po nějaké době přijíždíme do Příbrami. Autobus staví na několika zastávkách ve městě. Šáša Burger na náměstí ozdobený postavičkami ze Simpsonů má ještě zavřeno. Zajímalo by mě, jak mají vyřešená autorská práva. Autobus pokračuje dolů kolem rybníků přes kruhový objezd a zastavuje. Vystupuju a rozhlížím se, hledám stanoviště, ze kterého odjíždí přípoj. Je tu parkoviště s obrovským nápisem AUTOBUSOVÉ NÁDRAŽÍ, ale nevidím žádné sloupky a celé místo vypadá podezřele. Studuju otrhané zbytky jízdních řádů nalepené na skle čekárny. Mezitím přijíždí nějaký autobus, je to místní linka. Moment, tohle není autobusové nádraží, to je jen zastávka MHD. Nádraží je nahoře, patří k němu ta prosklená budova.

Objevuju schody a stoupám vzhůru do haly. Je tu světlo a snad trochu i teplo. Venku za sklem je vidět prostranství se stanovišti. Na světelné tabuli u stropu haly se objevují oznámení o odjezdech. Tytéž informace se po chvíli ozývají i z reproduktorů. K mému zděšení jsou sdělovány plechovým robotickým hlasem, který mě vrací ve vzpomínkách o mnoho let zpátky. Zdá se, že místní technologové pro syntézu hlasového výstupu použili stařičký program mluv.exe. Čekání čas od času prokládané robotickou deklamací je milosrdně krátké. Chvíli před sedmou opouštím teplo čekárny a pro jistotu se přesouvám ven, k šikmým stanovištím pro autobusy.

Přijíždí autobus, ignoruje šikmé stání a zastavuje podélně u špičky výběžku chodníku. Kupuju si jízdenku, je překvapivě levná, ale nejedu daleko. Uvědomuju si, jaký je to paradox – v součtu stály oba autobusy o dost méně než ten kousek, který jsem absolvoval v taxi. Autobus je obyčejný a je v něm zima. V krátké době vyjíždí z města a postupně nabírá další cestující ve vesnicích. Venku už je světlo, přistupují pracující i děti jedoucí do školy, některé zase po chvíli vystupují. Jedna holčička má stylovou černou školní brašnu, zdobenou lebkami a růžemi. Dokud mám čas, zkouším nastavit telefon pro jednodušší ovládání. Vypínám zámek obrazovky, nastavuju zapínání fotoaparátu tlačítkem. Zkouším režim pro ovládání rukavicemi, ale zase ho vypínám, je příliš nepřesný a pro vodivé rukavice, které mám, není potřeba. Nastavuju si do mapové aplikace předem vybranou nejkratší trasu, zapínám GPS. Autobus se spouští do Rožmitálu. Poznávám charakteristická stříbrná sila a vzpomínám si, že jsme tu kdysi byli se školou na cyklistickém pobytu. Konečná. Všichni vystupují.

Jdu kolem rybníka. Mám pocit, že jsem tu kdysi bruslil, nebo minimálně chodil po ledě. Na Silvestra? Pokračuju Rybovou ulicí. Je zima, že by se jeden podřezal. Kontroluju, jestli jsem nepřešel, mám pocit, že to mělo být blíž. Přicházím ke kostelu, jdu přes most a jsem u muzea. Naproti vchodu je na zahradě dřevěný dětský hrad. Fotím selfie s dveřmi od muzea. Beru si trochu jídla a pití. Přehazuju věci v batohu, přetahuju přes něj oranžovou pláštěnku, dooblékám se, zapínám navigaci a vyrážím. Je 7:51 a začíná sněžit.

Cesta vede druhou stranou zpátky kolem rybníku a pak uhybá na zmrzlou pěšinu kolem menšího rybníčku. Opakovaně kontroluju mapu, přece jen nechci zabloudit hned na startu. Zjišťuju dvě věci – je mi horko a sníh mi nepříjemně padá do očí. Za cenu ztráty času zastavuju pod stříškou jednoho z domů a přezbrojuju. Zůstávám jen v tričku a bundě, místo čepice si nasazuju kapuci a vytahuju sluneční brýle. Současně si na oba rukávy z batohu trochu zbytečně přemísťuju odrazky. Cesta se vrací na silnici. Snažím se zvyknout si na tmavé brýle a vychladlý po krátké pauze se trochu zahřát. Popeláři vyvážejí odpad. Vycházím z Rožmitálu směrem k Bezděkovu.

Krajina ubíhá celkem rychle. Pozoruju přírodu a slunce marně se snažící prodrat skrz zataženou oblohu. Ve strouze je vyhozený pytel s odpadem. Procházím Bezděkovem. Mají tu kapličku, ale nefotím. Nerad fotím, ke všemu to zdržuje. Po nějaké době mám prvních pět kilometrů a nemohu se rozhodnout, jestli je to subjektivně rychle nebo pomalu. Podle měření si držím průměrně kilometr za deset minut. To je hezké, protože čas i vzdálenost je vyjádřena stejnými čísly. Potkávám osamocené auto. Překvapuje mě, jak řídká je doprava, původně jsem se obával, že na silnicích zdaleka nebudu sám. Odrazky, které mám na rukávech, byly přiliš dlouho stočené do malého průměru, takže jejich konce mě bodají do zápěstí. Přesouvám je proto na nadloktí, ačkoliv jsou příliš krátké, aby v tom místě ruku úplně obemkly a mám pocit, že bodají dál.

Pokračuju na Vševily. Zaujme mě mohutná bytovka. Takové se mi ve vesnicích nikdy nelíbily. Samé nízké chalupy a najednou takový barák jako hrom. I tady mají kapličku, ale ani tentokrát nefotím. Stoupám do kopce, mám trochu problém se zledovatělým povrchem silnice. Přicházím na návrší a v dálce vlevo vidím zajímavý tvar kostela sv. Barbory. Zkouším ho za pochodu fotit, ale je příliš daleko a ani povětrnost mi není nakloněna. Vpravo na poli pozoruju zemědělce s těžkou mechanizací. Nejdřív si myslím, že cosi provádějí na poli, ale ukazuje se, že nejspíš likvidují křoviska. Zrovna když procházím kolem, přijíždí k silnici plně naložené nákladní auto a já musím čekat, aby se mohlo vytočit. Pokračuju k odbočce na Pročevily. Mám radost, protože hned za ní vidím svou od dětství nejoblíbenější dopravní značku „Zákaz vjezdu vozidel přepravujících náklad, který může způsobit znečištění vody“.

Další zastávkou jsou Volenice. Nebo je Volenice? Podobný problém s rodem jako leckde jinde. Na návsi mě vítá traktor táhnoucí vůz s hnojem, ze kterého se ještě kouří. Nechávám ho odjet a fotím si raději zlacený památník padlých v první světové válce a malý pomníček padlého z květnových dnů. Kolem leží sníh a cestou mě vpravo před plotem zdviženýma rukama zdraví dva sněhuláci. Rovná cesta klesá k téčkové křižovatce, ale pro jistotu si vzdálenost nezkracuju po úhlopříčce, nevím, jestli ta zasněžená polni cesta někam vede. Těsně před příchodem na křižovatku přede mnou zastavuje mercedes a mladý řidič se mě ptá, jestli nechci svézt, že jede do Vacíkova. S díky odmítám s vysvětlením, že musím pěšky.

Na téhle křižovatce to poznávám, určitě jsem tudy jel kdysi na kole, dokonce si vzpomínám, že směrem z Březnice na Hvožďany. Pokračuju na křižovatce vpravo a všímám si, že jsem někde ztratil odrazku z pravé ruky. Zakouším smíšené pocity. Na jedu stranu mě mrzí dělat odpad kolem cest, jsem však rád, že už mě nebude iritovat. Sundavám si pro jistotu zbylou odrazku a připínám ji zpátky na popruh batohu. Po chvíli chůze odbočuju vlevo na svažující se polní cestu. Zákaz vjezdu kromě firem vyjmenovaných na doplňkové tabulce. Všude leží sníh a vyjeté koleje jsou zledovatělé, takže několikrát uklouznu. Volím tedy raději pochod prostředkem cesty, kde je pro změnu po kotníky sněhu. Cesta ostře zahybá a po chvíli vstupuju do lesa.

Jako bych vstoupil do pohádky. Stromy jsou pod sněhem, všude je klid. Kontroluju navigaci, abych nepřešel odbočku a vidím, že se blíží desátý kilometr. Naplánuju si zastávku až ho přejdu, nejlépe někam do civilizace, tedy do Bělčic. Z lesa se ozývá osamělé strašidelné zanaříkání, které připomíná zvuk ze stařičké plošinovky Abuse s děsivě temnou atmosférou (pro mě byla zajímavá tím, že byla skriptovaná v lispu). Přicházím na křižovatku s odpočívadlem ve formě dřeveného stolu a laviček, kompletně pod sněhem. Kdybych chtěl svačit tady, musel bych to nejdřív odházet. Pokračuju do kopce, bořím se do sněhu a u toho hypnotizuju navigaci. Po chvíli konečně slavím desátý kilometr. Kolem jsou jakožto význačný bod složené hromady klád. Začíná mi docházet energie, takže přehodnocuju zastávku a přesouvám ji na nejbližší rozumné místo.

To se objevuje hned na druhé křižovatce. Vybaluju jidlo a pití a ve stylu grotesky vyválím ve sněhu hned několik částí výstroje a termosku. Vychutnávám si uzeninu. Posilněn pokračuju stoupáním do kopce kolem Špalkové hory. Přicházím do nejvyššího bodu a otevírá se přede mnou volný prostor se složeným dřevem. Křižuju červenou turistickou značku. Cesta klesá celkem strmě, jdu opatrně a dávám pozor na led. Vycházím z lesa. Pole je zasněžené, je pošmourno a v dáli před sebou vidím domky a věž kostela v Bělčicích. V předzvěsti příchodu do města přidávám do kroku. V dálce vpravo vidím hájovnu Vratečín, za kterou je areál, kam jsem jezdil na nerdovský tábor. Cesta klesá až k odbočce k hájovně, kde jsem kdysi viděl malou přejetou zmiji, což bylo v těch místech neobvyklé – zmije se vyskytovaly spíše ve vyšších polohách, například kolem Třemšína. Podstupuju krátké stoupání a polní cesta mě přivádí na okraj Bělčic.

Jakoby novýma očima si prohlížím defilé nízkých domů v různém stavu, mezi kterými mě zaujme sytě oranžový nátěr jednoho z nich. Přicházím na náměstí k radnici. Hodiny na její věži ukazují něco po desáté. Překvapuje mě, že je tak brzo – navigace ukazuje jen čas pochodu, absolutní čas telefonu nevnímám. Přecházím přes parkoviště na náměstí a v chůzi fotím kostelní věž. Procházím kolem prodejny, kam jsem také jezdil nakupovat. Poprvé můžu jít po chodníku a ne jen po kraji silnice. Cestou z náměstí objevuju prastarý zrezlý turistický ukazatel, na oprýskané cihlové zdi je obzvláště malebný. Vlevo je zemědělské družstvo. Před vchodem stojí památník s pluhem. Mléko za patnáct korun. Často jsme tu kupovali brambory po pytlích a vozili je do zásoby na zimu do města. Pokračuju mírným klesáním ven z města. Vlevo je čistička odpadních vod, zrovna se asi něco děje, protože za plotem parkuje servisní cisterna a další pohotovostní vozidla. Vpravo na poli vidím taky nějakou aktivitu, ale ukazuje se, že jde zřejmě o nezávislou akci elektrických podniků. Tahle silnice už je frekventovanější, v protisměru potkávám velké nákladní auto, před kterým raději uhýbám do škarpy. Jedno z osobních aut nemá rozsvícená světla.

Následuje výživné stoupání. Poprvé si přeju mít bicykl, do protisvahu šetří energii. Snažím se eliminovat platnost poučky, že každých 600 výškových metrů znamená jednu hodinu tím, že do kopce ještě přidávám do kroku. Otevírá se přede mnou nalevo pohled na Závišín. Vzpomínám na začátek veršovánky ze Stehlíkovy Země zamyšlené: Umřel sedlák v Hornosíně, zvonili mu v Závěšíně. V Koceloucích vzali máry, v Bělčicích ho pochovali. Napravo je také výhled, mezi stromy tam prosvítá Velký bělčický rybník (tak jsme mu ovšem nikdy neříkali). Na vrcholu kopce stojí kovový křížek. Odbočka vpravo k rybníku je vyasfaltovaná; dřív to bývala polní cesta, po které mohlo auto jet sotva krokem. Je mi po stoupání tak teplo, že si sundavám rukavice i kapucu.

Spouštím se zatáčkou dolů a obdivuju vlevo starý kamenný most přes potok, osázený na obou koncích dopravními značkami „Zákaz vjezdu“ a „Zákaz vstupu“, které jsou na jednom konci podpořeny masivní zábranou. Míjím odbočku na Lnáře s ukazatelem na Blatnou, ovšem bez kilometráže. Na poli u rybníka se pilně otáčí bagr. Přede mnou je zajímavý úsek cesty – několik táhlých stoupání a klesání, jako na horské dráze. Míjím odbočku na vlakovou zastávku Závišín, která je ztracená v lese. Polní cesta vpravo pokračuje k Hornosínu. Teprve teď si všímám, že už nějakou dobu mám za sebou patnáctý kilometr. Překvapí mě to – překonání desítky jako by se stalo před chvíli. Na oslavu dalšího postupu si dávám další bio vegan bezlepkovou ovocnou tyčinku.

Silnice vstupuje do lesa a začíná se houpat. Tolikrát jsem tudy jel na kole, ale pěšky to není ideální. Proto asi žlutá turistická značka vede docela jinudy. Kontroluju rychlost. Rád bych zapil sladkou chuť svačiny, ale nechce se mi zastavit kvůli vybalování termosky. Zkouším se tedy napít jen studené vody z lahve, rovnou za chůze. Není to ideální, ale aspoň něco. V lese ve stínu je o poznání chladněji, beru si znovu rukavice i kapucu. Kilometry utěšeně přibývají. Vycházím z lesa u pomníčku, zřejmě oběti dopravní nehody. O kus dál je naproti na mezi ještě křížek, svědčící o tom, že i takhle přehledný úsek může být zrádný. Větve borovic namáhané větrem strašidelně skřípou. Vpravo na zasněženém poli sleduju kruhy syté zeleně v místech, kde sněžení zachytily koruny ovocných stromů. Uvažuju o tom, jestli by tohle zohlednil nějaký počítačový model krajiny.

Blíží se dvacátý kilometr a začíná mě tlačit levá bota, takže si plánuju zastávku. Jako vhodné místo k odpočinku vybírám vlakovou zastávku v Bezdědovicích. V boudě není na čem sedět, naštěstí aspoň venku je lavička. Svítí sluníčko. Na levou nohu dolepuju další náplast, ale jinak je v pohodě. Zato pravá noha překvapivě v pohodě není – náplast se shrnula a pata je odřená. Zažehnávám blížící se problém další náplastí a měním si ponožky. Mnohem lepší. Ještě si dávám svačinu a chvíli relaxuju na slunci. Kus za tratí je v zahradě v koruně stromu velká koule připomínající hnízdo. Že by jmelí? Vypadá to tak, ačkoliv na tu vzdálenost není ani fotografie průkazná. Balím a vydávám se opět na cestu. Od téhle chvíle mě oficiálně bolí nohy, takže přestávám tolik hnát.

Ještě jedno stoupání a pak už rybník a chatky než dojdu do Blatné. Slyším cinkot výstražného znamení, ale světla na železničním přejezdu nesvítí. Rozhlížím se a jsem svědkem kuriozní situace: motoráček najíždí z nádraží na vedlejší přejezd, jen aby se tam zastavil a utvořil tak neobvyklou závoru. Chvíli odděluje auta, trpělivě čekající na obou stranách kolejí, a po chvíli se vrací stejnou cestou zpět na nádraží a přejezd opět uvolňuje. Moje cesta vede dál kolem sochy svatého Václava, ale před mostem nečekaně uhýbá doprava. Měl jsem za to, že půjdu přes náměstí, ale navigace mě posílá do zámecké obory. Vrátka jsou pokryta výstražnými tabulemi, varujícími před pádem větví a dalšími katastrofami. Uvažuju, jestli když už mě cesta zavedla přímo do obory, uvidím také její obyvatele. Zatím narážím na jejich krmelec. A poprvé bloudím – vydávám se špatnou cestičkou, naštěstí na to přicházím po pár metrech. Cesta vede směrem k zámku a vtom v dálce uvidím celé stádo. Daňci zjevně jdou za potravou, někdo jim zrovna podstrojuje mrkev. Přicházím ke stádu, je jich tu pěkný houfec. Dělám pár obrázků a vycházím brankou na silnici.

Dál kolem růžové budovy s nápisem Parostrojní lihovar, zadem na výpadovku. Naskytne se mi pohled, jaký jsem ještě neviděl. V zahradě, kousek za plotem stojí osamocený ovocný strom, na kterém visí dvě velké koule zeleného jmelí, obsypaného bílými kuličkami. Po krátké rovince se připravuju na stoupání k Mačkovu pozřením další ovocné tyčinky. A stoupání vskutku přichází. Nohy protestují čím dál víc. V Mačkově na náměstí je pěkná žlutá kaplička. Překvapí mě železniční přejezd, pamatoval jsem si ho až ve stráni nad vesnicí, ale to byl zřejmě až ten další směrem na Sedlici. Na tomhle železničním přejezdu mě zaujme neobvyklé dopravní opatření. Stojí tu shluk sloupů se třemi sadami výstražných světel, zřejmě kvůli viditelnosti z různých směrů příjezdu. Stoupání pokračuje, jdu kolem zaplaveného lomu a zastavuju se u křížku. Vytahuju z batohu opravdové jídlo, sedám si a dávám si něco jako oběd.

Posilněn se vydávám dál a zjišťuju, že kopec ještě pokračuje. Po dalším výstupu se ocitám v nejvyšším bodě, kde zřejmě ku slávě tohoto faktu postavili moc pěknou kapličku. Nebo to možná souvisí s tím památným stromem, u kterého stavba stojí. Slunce vysvitlo a cesta vede dolů z kopce, ale moje rychlost se nezvyšuje. Procházím Čekanice, vpravo je dům s rákosovou střechou, v mistním kraji poněkud nezvyklý. Zámek a hosporářské budovy se zhlédly ve žluté barvě. Dál mi to začíná trochu splývat. Lažany. Pak ikonická alej topolů, rovná jako šíp, s ponurým rybníkem ponořeným do bílého oparu. Tady už jsem taky někdy jel. Přes most a do kopce. Zatínám zuby a stoupám, do zatáčky a čím dál rychleji. Na návrší kontroluju navigaci. A nevěřím vlastním očím. Jsem mimo trasu. Nevšiml jsem si, že silnice trochu zahýbala, ale trasa pokračovala rovně. Půl kilometru do kopce jsem šel zbytečně. Kleju a vracím se.

Správá trasa vede po polní cestě. Všude je sníh, bořím se po kotníky. Můj dosud rychlý postup se znatelně zpomalil, jako když workoholika najednou donutí meditovat. Cesta vede do lesa, ale sněhu neubylo. Objevuje se běžkařská stopa, snažím se jít mimo. Vyplaším stádo zvěře. Utíkají a jejich bílá pozadí legračně kontrastují s tmavou srstí. V průseku přede mnou přebíhají poslední dva kusy. Trochu se obávám, kdy na mě některý opozdilec vyskočí z jehličnatého houští a tak dupu, co to jde. Po polní cestě plné zmrzlých louží přicházím kolem zamrzlého rybníčku s kamenem uprostřed a ohrady s koňmi až do Chřášťovic.

Další kostel, další pomník padlých, křížek a sloup se svatými obrázky. Vrata s pamětními deskami. Fotím jako zběsilý, ovšem mizernou kvalitu. Jsem právě deset kilometrů před cílem, takže si volám o odvoz, který mě vyzvedne, až dojdu. Nedovolám se, ale doufám, že informace dorazí. Jdu jako robot. Nohy mě bolí tak, až to místy přestávám vnímat.

Podolí. Další žlutý kostel. Proti němu stojí dřevěná autobusová zastávka. Neodolám a jdu si na chvíli sednout. Kromě laviček znečištěných od holubího trusu je v rohu i cosi jako houpací křeslo. Chvíli se houpu. Zase do kopce. Štěká na mě už asi desátý pes a stejně se pokaždé leknu. Tohle je vlčák a může od boudy i po zahradě. Většinou jeden pes nakazí ostatní a za chvíli je slyšet celá vesnice.

V Černíkově právě v protisměru zastavuje autobus. Snažím se nevypadat, že ho chci stihnout. Autobus odjíždí, všímám si na něm nápisu Strakonice. Už jsem blízko. V zatáčce slavím kulatiny. Čtyřicet kilometrů. Docela tomu věřím, nohy už téměř neposlouchají. Průměrná rychlost se dost snížila. Původní nereálný časový cíl padá, zkouším odhadnout, že ten mírnější by mohl vyjít. Přidávám do kroku, tedy alespoň se o to pokouším.

Droužetice. Další zrada. Trasa nezahýbá doleva po silnici, ale pokračuje zkratkou po zmrzlé zasněžené polní cestě. Nohy už jsou tak unavené, že jdu jen s největší opatrností. Posledních pár kilometrů. Čas neúprosně běží. Po kilometru jsem zpátky na silnici. Mirné zatáčky a pořád do kopce. Čas se krátí, tak zkouším popoběhnout. Překvapivě to chvíli jde, zjevně se jedná o jiný druh pohybu. Míjím ceduli Strakonice. Zatím si moc jako ve městě nepřipadám, vlevo les, vpravo sem tam dům. Myslím, že to nestihnu, matematika je neúprosná. Dostávám se do civilizace. Míjím ulici V Ráji a připadám si jako v pekle. Křižovatka, další výpadovka, sportovní areál, nové sídliště. Dům s nápisem Mikádo, poházený barevnými břevny. Už jen dvě poslední zatáčky.

Liliová. Jsem na místě. Sedám si na lavičku. Osm hodin a osm minut. To je dvakrát 4:04. Cesta nenalezena. Asi mi upadnou nohy, ale ničeho nelituju.